Les
27. září 2013 v 12:31 | Caira De Dragonix | LesKomentáře
*Celou noc putovala neznámým lesem, někdy kolem jedné v noci si vyhlédla krásné místečko a usnula. Probudila se v půl šesté ráno jako byla zvyklá po celý svůj život. začalo jí pořádně kručet v břichu tak vzala luk a toulec se šípy a odešla. Po chvíli uviděla malou laňku, vystřelila, trefila a zanedlouho se ládovala syrovým masem a krví(mňam) pomyslela si a ani si neuvědomila že se jí ze syrového masa vždy zvedal žaludek*
*Probudila se s východem slunce. Paprsky hladily její chladnou tvář a ona jim se neslyšně zvedla. Dle vzduchu cítila že někde tady poblíž je čerstvá krev.* (Zvířata se přece zabíjet nesmí) *Řekla si v duchu a zamračila se. Neslyšně se proplížila přímo k té osobě co se cpala syrovým masem a sledovala ji. Omylem zavadila o větvičku keře a ozvalo se lehké zašustění. Vyčkávala, kdyby ji osoba napadla, nemá šanci.*
*Evropa se okamžitě otočila, uviděla osobu a namířila na ni luk* Co tu chceš ??? *řekla vražedně Evropa*
*Zamračila se na reakci té dívky, neslyšně se přemístila k dívce, odhodila její zbraně do dálky a přitlačila jí na krk dívky* Žiji zde *Pronesla melodicky a držela dívku v šachu*[4]:
*Vysmíkla jsem se jí a praštila loktem do břicha a protože jsem byla zoufalá dokázala jsem říct jen* Proč tu není žádné obyvatelstvo ??
*Její zásah do břicha ji vůbec nebolel. Zamračila jsem se a nechala jsem ji jen tak stát* Všichni zemřeli *Řekla jsem melodicky* A ty s tímhle přístupem brzy také zemřeš... *Dodala jsem*
*Vzala jí její věci a odešla, neměla nejmenší chuť zabít jediného člověka na ostrově o kterém věděla* (jak si může myslet že tu nepřežiju když jsem dokázala zabít i 10 vojáků najednou)
*Moc dobře by ji dokázala zastavit, ale neudělala to. Jen ji tiše sledovala. Cesta byla jako vždy trnitá a bolestivá, Caira byla ovšem natolik zvyklá, že jí to nevadilo. Po asi půl hodině chůze si nadběhla před vojačku a postavila se ladně a tiše před ni. Pohybem ruky zastavila vojaččin pohyb a melodicky pronesla* Kde ses zde vzala ty? *Dívala se upřeně vojačce do očí a z nich vyzařovalo utrpení, bolest a únavu. Caiřiny zelenohnědé oči se upíraly do očí vojačky. Bylo ticho a Caira čekala odpověď* (Musela být povolána jako pomoc, jistě zase armádu pomocníků zabili... Jaktože vyvázla??) *Prolétlo Caiře hlavou*
Byla jsem v armádě když přišel dopis kde byla žádost o pomoc. Náš ostrov sem vyslal celou armádu když jsme dopluli na pláž něco jsem zahlédla vydala jsem se tam a když jsem se vrátila všichni byli mrtví, viděla jsem jen jak obrovská vlna spláchla loď. Nevim jak se dostat domů, než jsem odjela moje matka mi dala dopis a v něm stálo že měla moc hodné rodiče, oni mě milovali ale byli moc chudí na to aby se o mě postarali moje adoptivní matka viděla jen jak odcházeli a jak je zabil neznámí útočník. Ona je jediná moje rodina a já se bojím že se jí něco stane
Tak to se boj. *Zasmála se.* Tady, pokud se nebudeš držet mě, zemřeš do týdne. *Znovu do ní zabodla své divoké oči, najednou zašustilo křoví a v ní se znovu probudila ostražitost. Neohleduplně Dívku stáhla za sebe a postavila se do cesty dvěma démonům. Byla to hlídka a ony se dostaly příliš blízko k ruinám. Vytáhla svou rezavou dýku a ladně odsekla jednomu z démonů hlavu a probodla mu srdce. Druhého rovnou nabodla na dýku a i jeho srdce přestalo bít.* Uteč!! *Zařvala na dívku, a dala se také na útěk*
(bych radši umřela než bych měla být s ní ona si myslí že je lepší ale to nemůže vědět) *vydala se úplně jiným směrem než utekla neznámá nafoukaná osoba, vydala se přímo na sever*
(Hloupá husa, asi neví jak to tady chodí... Chudinka) *Pomyslela si a šla směrem k horám* (Zkusím to znovu) *Pomyslela si když její touha objevit horu stoupla* (Černá horo, už jdu...)
(Hloupá husa, asi neví jak to tady chodí... Chudinka) *Pomyslela si a šla směrem k horám* (Zkusím to znovu) *Pomyslela si když její touha objevit horu stoupla* (Černá horo, už jdu...)
(Hloupá husa, asi neví jak to tady chodí... Chudinka) *Pomyslela si a šla směrem k horám* (Zkusím to znovu) *Pomyslela si když její touha objevit horu stoupla* (Černá horo, už jdu...)
*přišla k obrovské jeskyni* (ááá jak dlouho jsem nebyla v jeskyni už mi tak chyběly)*vešla dovnitř a zavrtala se na místo kam neproniklo žádné světlo* (kdo jsou vlastně mí rodiče) *stiskla náhrdelník v ruce a dál přemýšlela po nějaké chvilce usnula, najednou se kolem ní objevila jakásy bariéra jaká se tvořila vždy když usnula, ona o tom však nevěděla, tato bariéra jí chránila před jákýmkoliv útokem z venku, tento náhrdelník byl jen zlomek schopností jejího skrytého anděla*
*Caira rozlepila oči a dle slunce zjistila že zaspala, bylo něco kolem poledne a podzimní slunce pálilo do tváří. Zvedla se ze země a pobrala těch pár věcí které vlastnila, nohy ji bolely a hlad svíral její žaludek. Pocítila úzkost a vzpomněla si na den kdy naposledy viděla Bertu* (Uteč a neohlížej se) *Vryla se její slova do Caiřiné paměti. Do očí jí vhrkly slzy a ona je utřela. Vzala svůj luk ze země a vydala se na cestu k jezeru, tam totiž v tuhle dobu rostly jedlé bobule. Téměř neslyšně se rozběhla lesem směrem k Jezeru* (Snad tam nebudou hlídat démoni) *Pomyslela si ještě když viděla jak stromy řídnou a uslyšela šum vody*